S Gerhardem Flekatschem o rezonanci, představivosti a umění jako prostoru pro změnu
Rakouský umělec Gerhard Flekatsch patří k autorům, kteří překračují hranice jednotlivých médií a ve své tvorbě propojují kresbu, fotografii, video, instalaci i malbu. U příležitosti výstavy Resonance, kterou Městská galerie Litomyšl připravila v rámci projektu Smetanova výtvarná Litomyšl 2026, jsme si povídali o svobodě, představivosti, proměnách současného světa i o tom, proč podle něj nic v přírodě neexistuje osamoceně.
MZ: Když jsme se minulý rok poprvé setkali během festivalu v Litomyšli, věnoval jsi mi svůj katalog. Útlou červenou krabičku převázanou oranžovým silikonovým „hadem“ – takovou tou hračkou, se kterou si hrají děti. Přiznávám, že na mě tvůj katalog zapůsobil. Už tehdy mi došlo, že ve své tvorbě nelpíš na jedné umělecké formě. Co pro tebe jako umělce tato různorodost znamená?
GF: Vnímám náš svět tak, že nic není černobílé, jak nám to chce namluvit naše binární (aristotelovská) logika. Náš život je mnohem složitější. Neexistuje žádná absolutní realita. Všechno je mnohem rozmanitější, než si často připouštíme. Když dospějeme, je tvůrčí práce možná jednou z posledních příležitostí, jak experimentovat s tím, co už známe, aniž bychom sledovali nějaký konkrétní účel. Tak přichází na svět nové. Tak si jako společnost rozšiřujeme obzory.
MZ: Zní to jako mimořádně svobodný způsob tvorby. Nejsilněji je asi zastoupen v tvém rozsáhlém díle Out of the Instant.
GF: Ano, tento přístup stojí za mými každodenními kresbami tuší. Dokonalou svobodu si lze představit jen teoreticky. Mám-li tělo, musím naplňovat jeho základní potřeby. Jakmile o něčem začnu vědomě přemýšlet, stanovuji pravidla a vytvářím hranice. V okamžiku, kdy mám záměr, posuzuji, čemu tento záměr slouží. Všechny tyto faktory znamenají jediné – omezení možností. A toho bychom si měli být vědomi. Pokud se nám ale podaří naše vědomí od toho všeho alespoň na chvíli osvobodit, prožijeme okamžik svobody. A právě tehdy může vzniknout něco nového.
MZ: V tvém životopise zmiňuješ, že jsi se s uměním poprvé seznámil v ateliéru svého dědečka – malíře a profesora Richarda Mahlera. Jak moc určující moment to byl pro tvoji tvorbu?
GF: Byla to pro mě především působivá smyslová zkušenost – neznámé vůně, práce s materiály a nakonec zhmotnění myšlenky na plátně. Obraz, socha nebo hudební skladba zprostředkovávají konkrétní vizuální, hmatový či akustický dojem. K tomu se nedá dospět pouze racionálním uvažováním nebo technikou. Vyžaduje to komplexní stav vědomí, během něhož dochází současně k přijímání i konání, ke spontánnímu i soustředěnému. Samozřejmě jsem měl jiné zájmy než můj dědeček, ale díky němu jsem poznal kouzlo vzniku a proměny a naučil se je využívat pro svá vlastní témata.
MZ: A jaká témata nyní v tvé tvorbě převažují?
GF: Vždy jsem byl člověk s optimistickým pohledem na svět a s přesvědčením o důležitosti lidské důstojnosti, práva na sebeurčení, tolerance a pluralismu, vědy, umění, solidarity a odpovědnosti. Tento můj optimismus se však nyní otřásá. Pozoruji, jak mizí důvěra mezi lidmi a vnímám stále větší přítomnost strachu. A strach vždy ohrožuje naši schopnost spolužití. Rostoucí agresivita a egoismus, ochuzování jazyka (a tím i intelektu), ekologická a ekonomická nerovnováha – to vše nás činí náchylnějšími k falešným zprávám a rozdělovacím strategiím. Ruku v ruce s tím dochází k šíření autokratických tendencí a k oslabování podpory sociálního vzdělávání, autentického zpravodajství, vědy i umění. Přitom je umění nepostradatelné pro to, abychom nadcházející změnu paradigmatu zvládli pozitivně a sociálně přijatelným způsobem. Z pohledu vývojové biologie se totiž právě umění podílí na vývoji našeho mozku. Mým aktuálním tématem je proto vytváření prostoru pro představivost, hru a myšlení. Prostoru, který nám umožní vyzkoušet si, jak funguje naše vnímání, jak vytváříme svou osobní realitu a že změna perspektivy nás může posunout.
MZ: Často mluvíš o svobodě, imaginaci nebo změně perspektivy. Co vlastně umění dává tobě osobně?
GF: Umění je pro mě především způsob, jak zůstávat otevřený světu. Pomáhá mi vnímat věci, které bych jinak přehlédl, a zpochybňovat to, co považuji za samozřejmé. Není pro mě únikem z reality, ale naopak prostředkem, jak se s ní hlouběji setkávat. Když tvořím, zajímá mě proces objevování – okamžik, kdy ještě nevím, kam mě práce dovede. Právě v této otevřenosti a nejistotě se často objevují nové souvislosti a nové možnosti porozumění.
MZ: Během našich prvních rozhovorů o výstavě v Litomyšli jsme se shodli na tom, že ji budeme koncipovat s ohledem na festivalové téma “natura”. Od počátku ho však vnímáš především ve významu „přirozenosti“ či „danosti“. Mohl bys čtenářům našeho blogu svůj pohled na výstavu více přiblížit?
GF: Podle definice je pojem „natura“ odvozen od slova nasci (narodit se). V současném jazyce tedy označuje něco, co nebylo stvořeno člověkem. Současně však označuje také „vnitřní podstatu“. Při hledání podstatného mi došlo, že nic v přírodě neexistuje osamoceně, ale formuje se prostřednictvím vztahů ke svému okolí. A právě rezonance je podle mě pojem, který tuto propojenost vystihuje nejlépe. Je to princip, který se různými způsoby projevuje napříč světem kolem nás. Můžeme jej pozorovat jako fyzikální jev v akustice, v rojové inteligenci, v sociálních vztazích i v mnoha dalších souvislostech. Rezonance se používá v různých kontextech a právě v této šíři je třeba pohlížet také na mou výstavu.
Gestické kresby tuší, malba, fotografie i instalace zde představují různé způsoby pohledu na svět a různé možnosti vnímání. Výstava Resonance současně navazuje na pojem „natura“ také ve vztahu člověka k přírodě. Těší mě, že tímto pojetím získává výstava vedle osobní a estetické roviny také širší společenský rozměr.
MZ: Děkuji za rozhovor.
GF: Bylo mi potěšením.
