„Pod tímto zorným úhlem vlastní méněcennosti jsem své okolí pozorovala i v dospělosti, to se mnou šlo od dětství […] Hrozně jsem se bála života, cítila jsem, že se neumím bránit a že se nedovedu probíjet osudem jako ti druzí, avšak ohlížím-li se zpátky, dopadlo to nakonec všechno mnohem lépe, než jsem čekala.“ [1]
Anna Matičková se narodila 26. ledna 1897 v Litomyšli židovskému obchodníkovi Marku Theinovi a jeho manželce Růženě. Když Annin otec zemřel, přebrala veškerou odpovědnost za jejich živobytí Annina matka. Ačkoli dle svých vlastních slov Anna bojovala již od dětství s nejistotou, přecitlivělostí a pocitem méněcennosti způsobeným jak židovským původem, tak tělesnou vadou, vyrůstala pod vlivem své matky, statečné a silné ženy, která dokázala i přes nepřízeň osudu pečovat o blaho svých dětí a být jim morálním vzorem.

Ve škole se Anna cítila nejprve neohrabaně a nešikovně a trvalo jí, než si našla místo v kolektivu. Byla přijata na litomyšlské chlapecké gymnázium a jako první dívka vůbec zde nakonec odmaturovala, dokonce s vyznamenáním. Po maturitě odjela do Vídně studovat filozofii a v roce 1918 se zapsala na pražskou filozofickou fakultu. Přestože Litomyšl jako její rodiště zůstala jejímu srdci nejbližší, Praha jí učarovala a studium ji pohltilo. Tehdy také potkala svou životní lásku. S malířem Josefem Matičkou, v té době studentem oboru architektury a pozemního stavitelství na pozdější ČVUT, se seznámila na přednáškách V. V. Štecha. Velice si spolu rozuměli, sdíleli lásku k umění, literatuře a filozofii. Přestože obě jejich rodiny měly vůči jejich vztahu námitky, neboť Matičkovi byli katolíci a Theinovi Židé, Anna a Josef 22. prosince 1923 uzavřeli manželství. Podle Anny to pro ně nebyla jednoduchá doba, Josef těžce onemocněl a Anna s doktorátem z filozofie nemohla najít zaměstnání.

Manželé Matičkovi měli pronajatý malý byt na Letné. Josefův zdravotní stav se nelepšil, proto je oba existenčně zajišťovala Anna, která si v Praze-Dejvicích otevřela obchod s cukrovinkami. Později podnik přesunula na frekventovanější místo v Praze na Letné. Jak se sama Anna vyjádřila, majitelkou obchodu byla ona, Josef jí jen vypomáhal – intenzivně se totiž začal věnovat malování. V tom ho Anna plně podpořila; podporovat manželovu seberealizaci v oboru, pro který měl nesporný talent, se pro ni stalo celoživotním posláním.
Do života Anny a Josefa krutě zasáhla druhá světová válka. Po nacistické okupaci Čech, Moravy a Slezska roku 1939 byli Matičkovi kvůli tzv. smíšenému árijsko-židovskému manželství vystavováni rasovému útlaku. Anna jako Židovka přišla o svůj obchod s cukrovinkami. Josef se svoji manželku pokoušel chránit, manželé se dokonce nechali rozvést, neboť se domnívali, že to Annu zachrání před transportem. Když zjistili, že tomu tak není, sňatek obnovili a pokusili se najít útočiště v milované Litomyšli. V Litomyšli byla roku 1942 Anna i s celou svou rodinou zařazena do transportu, ze kterého ale byla na poslední chvíli vyloučena. Vzpomínky na její poslední rozloučení s matkou, která tušila, že ji čeká smrt a smířila se s ní, jsou srdceryvné. Anna se se svou rodinou už nikdy neshledala, všichni zemřeli v Osvětimi.
O dva roky později se Anna transportu již nevyhnula, nejprve byla převezena do sběrného tábora v Hagiboru a později do Terezína. Také Josef byl ve stejném roce zatčen a převezen do Hagiboru. Naštěstí došlo k osvobození a nakonec se oba manželé šťastně shledali v Praze. Anna a Josef se pod vlivem prožitých traumat přiklonili ke komunistickému smýšlení, ztotožnili se hlavně s proklamovaným cílem komunistů potrestat válečné zločince a kolaboranty.
V poválečné době se Josef naplno věnoval malování. Jeho zdravotní stav mu nedovolil pracovat, pobíral proto invalidní důchod. Anna pracovala v Litomyšli jako dopisovatelka Rudé záře, posléze pracovala jako redaktorka tiskového oddělení ÚV KSČ. Roku 1952 však byla kvůli svému židovskému a buržoaznímu původu propuštěna. Nastoupila do antikvariátu u Karlova mostu, kde pracovala až do roku 1962.

Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli
Šedesátá a sedmdesátá léta trávili Matičkovi především na své chalupě v Budislavi u Litomyšle, kde si Josef zařídil ateliér. Josef Matička zemřel v Litomyšli roku 1976, Anna Matičková zemřela roku 1985. Roku 1977 věnovala Anna na přání svého manžela soubor uměleckých děl městu Litomyšl. Kolekce, obsahující jak práce samotného Matičky, tak například Emila Filly, Josefa Čapka či Václava Špály, dodnes tvoří jádro sbírky Městské galerie Litomyšl.
Navzdory úzkostem, jimiž Anna trpěla jako dítě, a které ji dle jejích slov neopustily ani v dospělosti, se dokázala vzepřít různým těžkostem života. Po vzoru své matky se dovedla materiálně postarat nejen o sebe, ale i o svého manžela, jehož věrně podporovala a povzbuzovala v uměleckých ambicích. Od narození Anny uplynulo již 128 let, ale i dnes může být její houževnatost a nezdolná ženská síla inspirací a nadějí pro ty, kteří také bojují s pocitem méněcennosti a nedostatkem sebejistoty.
[1] SLABÝ, Zdeněk Karel, BOŠTÍK, Martin a VOSYKA, Stanislav (ed.). Jako zlatá zrnka v písku: vzpomínání Anny Matičkové-Theinové na malíře Josefa Matičku. V Litomyšli: Regionální muzeum, 2015. ISBN 978-80-905617-2-4.