Rostlina, okouzlující rozličným tvaroslovím a barevným půvabem svých květů, odjakživa sloužila jako předmět vhodný k výtvarnému ztvárňování. Jak se rozvíjelo poznání o užitečnosti a léčivých účincích jednotlivých rostlin, vzrůstala potřeba co nejvěrněji zachytit jejich podobu tak, aby je podle těchto zobrazení bylo možno vyhledat v přírodě.
Aby vědecká ilustrace, resp. vědecká botanická ilustrace dosáhla svého cíle, tedy seznámit diváka s přírodovědnými fakty, měl by její autor potlačit ve svém výtvarném projevu subjektivní přístup k ztvárňování daného přírodovědného modelu. Na základě podrobnějšího zkoumání botanických zobrazení nejvýznamnějších českých botanických ilustrátorů, tvořících v průběhu 20. století lze konstatovat, že výjimečnost a vysoká kvalita české botanické ilustrace se paradoxně zakládá právě na osobitých ilustrátorských projevech jednotlivých uměleckých osobností, které český estetik a teoretik umění Dušan Šindelář sdružuje pod neoficiální pojem česká ilustrátorská botanická škola.[1]
Původní českou botanickou ilustraci, jejímž autorem je Adolf Kašpar, lze spatřit ve čtyřsvazkovém díle Františka Polívky Názorná květena zemí koruny české, které bylo publikováno mezi lety 1899-1904. Nutno podotknout, že originalita Kašparova ilustračního doprovodu představovala v tehdejší produkci světlou výjimku, běžněji docházelo k doplňování česky psaných botanických děl obrazovými přílohami, převzatými z osvědčených německých vzorů [1].[2]
Velkým impulzem pro českou produkci botanické ilustrace k tomu, aby se odklonila od německých vzorů, bylo první souborné vydání studijních botanických kreseb Josefa Mánese roku 1940. Mánes zachycoval rostliny citlivě a věcně, jeho perokresby jsou dynamické a vyznačují se používáním tvarových zkratek [2].[3]
Za dědictví botanických kreseb Josefa Mánesa jsou považovány botanické ilustrace Karla Svolinského. Ve spolupráci tohoto umělce a botanika Františka Antonína Nováka postupně vznikly tři svazky botanických klíčů, Rostliny 1 (1935), Horské rostliny (1937) a Rostliny 2 (1940) [3].[4]
Anna Kavinová-Schustlerová vytvářela své botanické ilustrace na základě citlivého pozorování a lehkého, lazurního zacházení s barvou, naproti tomu František Procházka pomocí perokresby zaznamenával rostliny s vědecky přesnou korektností. Ve svých botanických ilustracích mistrně zvládl techniku akvarelu František Severa, v oblasti kresby přírodnin pokládaný za nástupce takových umělců, jakými byli Václav Hollar, Antonín Navrátil, Josef Mánes a Karel Svolinský. Jeho hlubokou, sytou barevností se vyznačující zobrazení mají až magickou působnost [4].[5]
Ilustrace růží, kaktusů a kvetoucích keřů Jiřiny Kaplickéjsou objektivní a monumentální. Kaplická překračuje hranice vědecké ilustrace a její botanická zobrazení tak projevují rysy volnější umělecké tvorby. Zvláště na autorčiných ilustracích růží lze vypozorovat bravurní zacházení s barevnými akvarelovými valéry, kterými citlivě rozlišuje průzračnost květů a jejich lesklý nebo sametově matný povrch protkaný jemným žilkováním od syté zeleně stonků a listů [5].[6]
Podobně jako tvorba Jiřiny Kaplické i botanická zobrazení Ludmily Jiřincové jsou na pomezí mezi vědeckou a až poetizující, volnou ilustrací [6].[7]
Kontrastně se jeví ilustrace Otto Ušáka [7],[8] založené na zdánlivě hrubých, velkorysých tazích štětcem, avšak vynikající atmosféricky jiskřivým koloritem. Otakar Zejbrlík se ve svých perokresbách pro změnu soustředil na exaktní vyjádření rostlinné stavby. Následovník Karla Svolinského, Květoslav Hísek, naopak přistupoval k práci s barvou jemně, také kresbu vedl s citlivou pečlivostí [8].[9] Věra Ničová-Urbanová a Ladislav Urban dokázali ve svých zobrazeních sladit tenkou kresbu, kterou zaznamenávají rýhování povrchu s malířsky detailním projevem [9].[10]
Jindřich Krejča nalezl rovnováhu mezi kresbou a barevností a zobrazení doplnil perokresbou vyvedenými, o charakteru rostliny vypovídajícími detaily. Vojtěch Štolfa doplňoval perokresbu energickou šrafurou [10].[11] Zdenka Krejčová po vzoru svého učitele Karla Svolinského kladla důraz na lineární kresbu, vyplněnou výraznými akvarelovými barvami. Anna Skoumalová-Hadačová a Jarmila Haldová prokázaly své jedinečné pozorovací schopnosti a dovednost převést komplikované struktury do perokresby a učinit je tak srozumitelnými pro široký okruh diváků.
Na VŠUP v Praze vědeckou ilustraci v průběhu 70. a 80. let ve svém ateliéru vyučoval akademický malíř Zdeněk Sklenář. Tvorba Sklenářových absolventů, mezi které patří například Pavel Dvorský, Eva Hašková a Petr Melan, si je navzájem podobná ohledně jemného provedení a vysoké profesionální kultivovanosti.
Jak tedy můžeme vidět, pro domácí autory botanické ilustrace 20. století je tvůrčí proměnlivost typická. V žádném případě však nemá negativní dopad na věcnost a z ní přímo vyplývající poznávací funkci výsledných botanických ilustrací.
Na závěr našeho krátkého seznámení s fenoménem české botanické ilustrace 20. století můžeme zmínit, jak botanický ilustrátor postupuje v praxi. Ne vždy umělci používali jako jediný model živou rostlinu, některým během ilustrování sloužila jako zdroj inspirace starší botanická zobrazení, jiným autorům byly při jejich práci nápomocné i fotografie. Někdy byli ilustrátoři odkázáni pouze na herbářové položky či sbírkové materiály. V takových případech museli v zobrazeních oživit jejich vybledlost a v podstatě jim tak navrátit život, což pro ně zcela jistě znamenalo tvůrčí výzvu.
[1] ŠINDELÁŘ, Dušan. Vědecká ilustrace v Čechách. Praha: Obelisk, 1973, s. 60
[2] [1] Adolf Kašpar, Stulík žlutý, ilustrace k dílu: POLÍVKA, František. Názorná květena zemí koruny české obsahující též čelnější rostliny cizozemské, pěstované u nás pro užitek a okrasu. Ilustroval Adolf KAŠPAR. V Olomouci: Nákladem R. Prombergra, 1900, s. 59.
[3] [2] Josef Mánes, Slunečnice obecná a svlačec rolní, kolorovaná perokresba a kresba tužkou, 50,2 x 33,5 cm, neznačeno, Národní galerie v Praze, inv. č. 2100. Údaje o originální Mánesově kresbě jsou převzaty ze seznamu kreseb publikovaných v díle NOVOTNÝ, Vladimír; HALAS, František; PRÁT, Silvestr. Josef Mánes: Květiny. Praha: Orbis, 1940.
[4] [3] Karel Svolinský, Zvonek alpský – Horské rostliny, 1937, kresba perem a akvarel, papír, 20,4 x 14,3 cm, neznačeno, Muzeum umění Olomouc, inv. č. K 10697.
[5] [4] František Severa, Topolovka růžová, ilustrace k dílu: JIRÁSEK, Václav a František STARÝ. Atlas léčivých rostlin. Ilustroval František SEVERA. Praha: SPN, 1986, s. 102.
[6] [5] Jiřina Kaplická, Růže Michèle Meilland, ilustrace k dílu: SVOBODA, Pravdomil. Beautiful Roses. Ilustrovala Jiřina KAPLICKÁ. London: Artia, 1966, s. 63.
[7] [6] Ludmila Jiřincová, Mák vlčí, ilustrace k dílu: JIRÁSEK Václav a ZADINA Rudolf. Naše jedovaté rostliny. Ilustrovala Ludmila JIŘINCOVÁ. Praha: ČSAV, 1957, tab. 88.
[8] [7] Otto Ušák, Leknín bělostný, ilustrace k dílu: PILÁT, Albert. Kapesní atlas rostlin. Ilustroval Otto UŠÁK. Praha: SPN, 1963, s. 13.
[9] [8] Květoslav Hísek, Měsíček lékařský, ilustrace k dílu: THURZOVÁ, Ľudmila. Malý atlas liečivých rastlín. Ilustrovali Květoslav HÍSEK a Karel SVOLINSKÝ. Martin: Osveta, 1984, s. 185.
[10] [9] Vlasta Ničová-Urbanová, Prha arnika, ilustrace k dílu: PŘÍHODA, Antonín. Léčivé rostliny. Ilustrovali Věra NIČOVÁ-URBANOVÁ a Ladislav URBAN. Praha: SNZ, 1980, s. 176.
[11] [10] Vojtěch Štolfa, Pryšec mnohobarvý, ilustrace k dílu: TOMEČEK, Jaromír a CHYTRÁ, Magdaléna. Teplomilná květena jižní Moravy. Ilustroval Vojtěch Štolfa. Brno: SVAN, 1996, s. 33.
Autorka textu: Mgr. Jana Kosková, Městská galerie Litomyšl
