Je sedm hodin ráno. 15. června. Sedíme na ještě studené zídce na Vodních valech a s menšími rozpaky se soukáme do rybářských brodivých kalhot. Jde nám to ztuha, nikdo z nás takové kalhoty dodnes na sobě neměl. Za malou chvíli se v nich vydáme po proudu Loučné, abychom se seznámili s dlouho očekávaným uměleckým projektem. Jeho začátek doprovází intenzivní vůně pryže a pocit těžkých nohou. V kalhotách, které nám sahají skoro po ramena se totiž pohybujeme dost nemotorně. Při chůzi musíme nepřirozeně protáhnout krok, abychom se v nich vůbec mohli pohybovat, a abychom stačili našim dvěma průvodkyním – umělkyním Nikole Šrubařové a Karině Brabcové. Právě se totiž účastníme jejich nejnovějšího díla Biotop Loučná, který připravily pro letošní výstavu Plán B.
Teprve před pár dny nám do galerie kurýrem dorazil jeden z výstupů díla. Úzký modrý sešit (zine) vytištěný na recyklovaném papíře. Je plný fotografií, kreseb, poznámek a útržků rozhovorů. Mapuje říčku Loučnou a voní tiskárnou.
Za chůze k výchozímu bodu dnešní procházky všichni v duchu dumáme nad povahou Nikolina a Karinina projektu. Skoro nic o něm zatím nevíme. Známe jen úzký modrý sešit a víme, že obě několikrát navštívily Litomyšl, vedly rozhovory o řece s biologem Luborem Urbánkem a Antonínem Dokoupilem, který má na starost rozvoj města a prošly řekou v gumových kalhotách. Dnes do jejich uměleckého projektu vstoupíme my a staneme se tak součástí tvůrčího procesu.
Přišli jsme ke splavu. V gumových kalhotách, již o něco méně nemotorní, vcházíme po schůdcích do Loučné u hostince Za vodou, kde se narodil malíř Josef Voleský. Co by si asi o nás tento umělec, pro něhož šlo v uměleckém díle především o zvládnutí malířských prostředků, pomyslel, když v díle, jehož se dnes účastníme, zůstaly z celé té velké malířské kapitoly pouze perokresby v modrém sešitě?
Stojíme po pas ve vodě. Cítíme, jak je chladná. Konečně se dozvídáme podrobnosti o projektu Biotop Loučná. Během jeho „mapování“ prošly Karina s Nikolou řeku několikrát od Benátek po obchodní dům Lidl. Zaznamenávaly hloubku a barvu vody, říční podloží, koryto řeky i materiály, z nichž je postaveno, vazbu řeky na osídlení, pozorovaly život ve vodě i na přilehlých březích, pořizovaly fotografie a kresby rostlin. Dnes nám umělkyně předávají své zkušenosti ze svého průzkumu. Učí nás, jak poznat, že je řeka zdravá a sdílí s námi své vlastní pocity z jednotlivých návštěv Litomyšle. Tu první, na jaře, charakterizovalo nadšení z nádherného města a jeho architektury. Tu druhou pak o něco kritičtější pohled na okolí samotné řeky a na skutečnost, jak málo je řeka součástí běžného života obyvatel města. V modrém sešitu je toto poznání zmapováno pojmy „Deficit rekreace“ nebo „Pohybujeme se ve městě, a to druhé město stěží vidíme“.
Brodíme se společně řekou po proudu. Dozvídáme se, kde hnízdí jaký druh ptáků, kde co roste nebo kde se střídá bahnité podloží s kamenitým. Zapisujeme si naše vlastní dojmy do ručně vyrobených notýsků, které jsme od umělkyň dostali. Pozorujeme, jak se mění okolní zvuky. Někde se sotva slyšíme, jinde nastává velké ticho. Procházíme pod novým nadchodem a stavba se z naší nové perspektivy zdá být ještě vyšší a mohutnější. Naštěstí zůstává pořád v měřítku našeho města. Tu a tam někdo z nás došlápne do měkkého bahnitého podloží a zavrávorá. Neustále hovoříme, ale tempo hovoru je zpomalené. Uvědomujeme si, že zvolněné tempo hovoru udávají samy autorky happeningu. Procházejí řekou již po několikáté a moc dobře vědí, že zde vystupují v roli nezvaných hostů. Ani dnes nehodlají jakkoliv narušit křehký říční ekosystém. Přizpůsobujeme se. Také jsme tu cizí. Tichým pozorováním se snažíme porozumět okolní přírodě i vodě. Zažíváme velmi neobvyklé, silné a příjemné pocity.
Ptáme se umělkyň na téma ekologie v jejich dílech. Popisují nám svůj právě probíhající projekt Zpětné vazby, který se zabývá erozí půdy na Islandu. Téma půdy – zeminy je v jejich tvorbě stále přítomné. Pro výstavu ve Zlíně nazvanou Země pod nohama vytvořily například něco jako haptickou materiální laboratoř zlínské přírody. Online výstava Půda, hlína, zem zase vizualizovala současný vztah člověka k půdě.
Naše procházka ranní Loučnou končí přibližně po dvou hodinách. Řeka byla postupně hlubší, tmavší a chladnější. Vylézáme z vody na břeh u litomyšlského Penny Marketu. Každý se svými vlastními pocity a myšlenkami, které skáčou jedna přes druhou. V hlavě, která je uvyklá třídit informace a hledat odpovědi na otázky týkající se umělecké kvality díla to vře. Po několika krocích na souši však najednou vše zapadne. Nikola s Karinou tvoří umělecká díla, která mají kultivovat naše myšlení a úkolem vizuálních obrazů, které vytvářejí nebo zprostředkovávají, je přesouvat do našeho zorného pole problémy, které si zaslouží pozornost, nebo které zůstávají z nějakého důvody skryty naší pozornosti. Jejich mapování půdy přitáhlo pozornost veřejnosti k půdě a upozornilo na invazivní zacházení s ní. Obdobný přístup zvolily umělkyně zde v Litomyšli. Půdu však vystřídala voda, která je v obecném povědomí redukována na čistě užitkovou věc. Nestaráme se příliš o její ochranu ani o budoucnost. Prostřednictvím neobvyklého zážitku v podobě procházky vodou nás na toto téma obě umělkyně upozornily hravým, ale přesto velmi intenzivním způsobem. Po prolistování modrým zinem a po dnešní procházce si v sobě hýčkáme pocit krásy a radosti, který je stejný pocitům, které zažíváme například při pohledu na některé z velkých děl výtvarného umění v galerii. Výtvarné prostředky dnes však nahradily voda a příroda. Jejich stálost, křehkost a živelnost.
