Náš rozhovor s Antonií vznikl náhodou. Antonia je naše kamarádka a podobně jako my se pohybuje ve sféře kulturního managementu. Na volné noze pořádá výstavy a doprovodné aktivity na poli výtvarného umění a architektury. Protože jsme věděly, že se Antonia chystá na benátské bienále, poprosily jsme ji, zda by nám nenapsala krátký příspěvěk pro náš blog. Souhlasila, ale bohužel se jí do Benátek kvůli onemocnění dcery odjet nepodařilo. Navrhla nám místo toho, že s námi udělá pro blog rozhovor. Nejdříve nás to trochu zarazilo, ale nakonec jsme souhlasily. Zalíbilo se nám, že si můžeme s někým popovídat o tom, co máme rády.
Antonia: Začnu trochu zeširoka. Co je u vás v galerii nového?
Martina: Připravujeme Smetanovu výtvarnou Litomyšl, realizujeme nový projekt Window Gallery, rekonstruujeme dům U Rytířů …
Jana: Bádáme v historii galerie, připravujeme expozici o daru Anny Matičkové Litomyšli, dokončily jsme webový projekt ke stoletému výročí galerie.
Antonia: Smetanovu výtvarnou Litomyšl mám možnost díky našemu kontaktu sledovat a jestli dobře počítám, tak je to už nějakých pět let, co ji připravuje městská galerie?
Jana: Vlastně už sedm.
Martina: Ano, těch ročníků pod naším vedením je už více. Je to takový zvláštní, intenzivní projekt, který se každým rokem proměňuje, klade na nás různé nároky. Připravujeme ho vždy celý rok.
Antonia: A co jste připravily pro letošní rok?
Martina: Máme v plánu uvést pět našich výstav, vydaly jsme programový leták, který bude zanedlouho k dostání, dokončily webovou stránku projektu a sehnaly na to všechno peníze.
Jana: Ukously jsme si letos trochu větší sousto, ale výstavy budou dobré.
Martina: Taky mám ten pocit. A hlavně jsem ráda, že se nám těch našich pět výstav podařilo propojit jednotící kurátorskou koncepcí, která myslí na diváka.
Jana: Z toho mám také radost. Chtěly bychom letos vlastně divákům nabídnout prostor pro zastavení a zamyšlení. Nemáme v úmyslu nikomu říkat, co je nebo co není umění.
Martina: Nebo co má a co nemá divák při setkání s uměním cítit.
Antonia: A kam si k vám mám zajít na výstavu? Dům U Rytířů je zavřený. Po příjezdu do Litomyšle jsem šla samozřejmě tam, protože jsem si myslela, že se setkáme v galerii. Už jsem tu dlouho nebyla. (smích)
Martina: To se stává poměrně často. Je to naše oficiální sídlo.
Jana: Naštěstí máme kde vystavovat i v průběhu rekonstrukce. V létě opět otevřeme Městskou obrazárnu na zámku, budeme mít znovu výstavu v exteriéru města, v Zámeckém pivovaru, v kryptě piaristického kostela, v Červené věži.
Martina: Tam já se těším nejvíc. Líbí se mi komplikovaný půdorys věže. Připravujeme sem výstavu Out of Ostrale, která je produktem dva roky trvajícího partnerství galerie s drážďanským centrem současného umění. Každé dva roky připravuje centrum bienále současného umění a my jsme se rozhodly některá díla z bienále ukázat tady v Litomyšli.
Jana: Myslím si, že to bude výstava, která se bude návštěvníkům líbit. Vybraly jsme díla, která se vztahují k člověku, lidství, společnosti, k naší každodennosti.
Antonia: Přiznávám, že je mi váš kurátorský koncept blízký. Ve světě se toho teď děje tolik. Někdy mám pocit, že nás lidi už nic nespojuje. Váš pohled na to, co dělá lidi lidmi by mi mohl pomoct ve vlastním přemýšlení.
Martina: Máme to podobně. Když jsme vybíraly díla pro výstavu, procházely jsme drážďanskou databází každá sama. Ale stalo se, že nás oslovovala díla totožná.
Jana: Vzpomínám si, že jsme předtím vedly dlouho diskuzi nad tím, co je pro nás při reflexi uměleckého díla důležité. A z této společné diskuze vzešel nějaký pocit, který ovlivnil náš výběr děl.
Antonia: A co připravujete na zámek do Městské obrazárny? Vzpomínám si, že jste minulý rok ještě dostavovaly interiér?
Jana: S rekonstrukcí jsme v galerii hotovi. Letošní výstava se jmenuje Variant je více a zabývá se trochu okrajově tématem natura, což je hlavní téma hudebního festivalu.
Martina: Ale ne ve smyslu „přírody“, ale ve smyslu různorodosti lidských povah. Soustředíme se na portrét.
Antonia: A opět jsme u člověka …
Jana: Přesně. Je to další jednotící prvek našich výstav.
Martina: Ale kromě toho v obrazárně navazujeme na naši dosavadní koncepci pro tento prostor, ve které se snažíme kombinovat umělecká díla z naší sbírky se současným uměním.
Antonia: Na webových stránkách galerie to obě popisujete jako spojování starého s novým. Ale nemluvíte jen o kurátorské koncepci výstav, ale také o prostoru obrazárny.
Martina: Ono to staré s novým je takové naše heslo pro obrazárnu. Týká se umění, které zde vystavujeme, stejně jako interiéru. V obrazárně se totiž setkává architektura zámku se svěžím, moderně zařízeným interiérem.
Jana: My tím vlastně navazujeme tak trochu také na naše předchůdce, zakladatele galerie. Ti vždy dbali na uchování starého umění, ale současně sbírali a vystavovali umění, které v jejich době vznikalo.
Martina: Přesně tak, tento záměr stál u myšlenky reinstalace obrazárny. Samozřejmě, že by bylo nejjednodušší vrátit do obrazárny všechna díla, která zde byla vystavena před rekonstrukcí a držet se zavedeného konceptu. Ale to už tu bylo a navíc se ukázalo, že dlouhodobá instalace děl v prostorách zámku jim škodí, protože tam není vhodné klima pro vystavování. Navíc zde můžeme vystavovat vždy jen od června do září.
Antonia: Našla jsem na webu galerie váš nový projekt 100 let galerie, ve kterém zmiňujete fakta z historie a mimo jiné také prozíravost zakladatelů galerie v oblasti sběratelství.
Jana: Jsem ráda, že to lze z textů vyčíst, protože to byl náš záměr.
Martina: Díky tomuto menšímu projektu jsme se mohly více zabývat historií galerie a moc nás bavil.
Jana: Chtěly jsme vytvořit něco odlehčeného, hravého, proto jsme zvolily formát pro web s krátkými texty, hravou grafikou a „hudbou“.
Martina: Ale tu hudbu objeví jen ti, kteří budou mít zapnutý zvuk. (smích)
Antonia: Jak dlouho už připravujete výstavy v exteriéru města?
Martina: Ta letošní, ve které představíme Jaroslava Rónu, je už sedmá.
Antonia: O umění ve veřejném prostoru se teď hodně diskutuje v mnoha rovinách. Jak se k tématu stavíte po sedmi letech vy?
Martina: To je zajímavá otázka. Jako kurátorka zjišťuji, že je stále velmi obtížné komunikovat v exteriéru města současné konceptuální umělecké přístupy. To u diváků naráží na nepochopení. Ukazuje se, že jim vyhovují klasičtěji artikulované umělecké formáty.
Jana: Vnímám to stejně. Navíc mám pocit, že se město za posledních pár let hodně zaplnilo a je stále těžší najít tu čistý prostor pro dočasná umělecká díla. Konkurují nám díla umístěná ve městě natrvalo nebo naše výstava naráží na kulturním akce, kterých se tu koná velmi mnoho.
Antonia: A Jaroslava Rónu jste si vybraly ....
Martina: Původně to nebyla to naše idea. Vzešla od našeho zřizovatele. Čímž ale nechci říci, že bychom byly proti.
Jana: Navíc se v této výstavě zase vracíme k té naší koncepci pro letošní Smetanovu výtvarnou Litomyšl.
Martina: Ano, víme, že díla Jaroslava Róny jsou obecně veřejností přijímána pozitivně. Je to takový svět sám pro sebe – mýtický, tichý a současně hlučný. Snad se nám podaří sochy umístit tak, aby vynikly. To je pro mě vždy největší výzva. Vybrat místo, které sochy vhodně doplní.
Antonia: Pokud správně počítám, zmínily jste zatím tři výstavy. Které jsou ty zbylé dvě?
Jana: Výstava Resonance rakouského umělce Gerharda Flekatsche a menší výstava šperků v obrazárně, která se jmenuje Natura.
Martina: Tu jsme připravily s ateliérem Design šperku Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Jsou to semestrální práce na téma natura. Byla to moc prima spolupráce. Nejdříve jsme společně diskutovali o různých významech pojmu natura a na základě toho si pak studenti vybrali svoji cestu.
Jana: Vznikly zajímavé sady šperků inspirované světem přírody, lidskou DNA nebo třeba místem narození.
Martina: No a výstava Resonance je taky hodně příjemná spolupráce. Gerhad Flekatsch žije v Badenu, nedaleko Vídně. Je to multimediální umělec a v Litomyšli vystaví obrazy, instalace, digitální koláže, videa, tušové kresby. Název výstavy „Resonance“ je opět jemnou variací na festivalové téma natura. Zosobňuje především náš vztah k uměleckému dílu. To, jak na nás působí, jak si ho interpretujeme, jak v nás „rezonuje“.
Jana: Resonance je ale také o vztahu umělce k samotnému uměleckém dílu během jeho vznikání.
Antonia: Nevím, jak čtenáři našeho společného textu, ale já už se na vaše výstavy začínám těšit.
Martina: My se taky moc těšíme (smích).
Jana: Já doufám, že je všechny stihneme včas nainstalovat. (smích)
Antonia: Ze své praxe vím, že se to vždy nějak stihne. Držím vám palce a díky za milý rozhovor.
